ThDr. Josef Miklík 

Ještě jsme úpěli v Terezíně a utěšovali se nadějí v lepší budoucnost, ale již tehdy mě žádali četní druhové, abych napsal "Vzpomínky z Terezína". Přiznám se, zpočátku jsem se zdráhal, bylo pro mne mukou vzpomínati znovu na hrůzy které jsme prožívali. Konečně jsem slíbil, budoucí pokolení alspoň uvidí, jak draho jsem vykupovali jeho svobodu a bude si jí tím více vážiti. 

Z knihy Vzpomínky z Terezína

Josef Miklík po návratu z Terezína, zdroj: Archiv Redemptoristů Svatá Hora
Josef Miklík po návratu z Terezína, zdroj: Archiv Redemptoristů Svatá Hora

Lidskost až za hranice pudu sebezáchovy a láskyplný respekt k Písmu jsou vlastnosti, které charakterizují osobnost kněze ThDr. Josefa Miklíka, CSsR. Narodil se 1. března 1886 v Tlumačově a ke své pozdější životní dráze byl bezesporu formován už od dětství. V jeho výchově sehrála hlavní úlohu matka, její vztah k víře a k lidem. K jejímu odkazu se vracel celý život jako k inspiraci i jako k opoře v těžkých chvílích. Láska k ní se nejspíše přenesla do jeho celoživotní lásky k Panně Marii.

Josef Miklík, sedící vpravo dole, zdroj: archiv Redemptoristů Svatá Hora
Josef Miklík, sedící vpravo dole, zdroj: archiv Redemptoristů Svatá Hora

Dostalo se mu hlubokého vzdělání nejen na církevních ústavech tuzemských, ale i na papežském Biblickém ústavě a na Karlově Univerzitě, kde dosáhl titulu doktora teologie. Teoretická práce vzdálená skutečným potřebám věřících se však jeho krédem nikdy nestala, i když se po celý život věnoval výuce na teologickém ústavu v Obořišti, kde zastával funkci profesora a později i rektora. Věnoval se také publikační činnosti a seznam jeho děl přesahuje číslovku 1300.

Stěžejní práce:

  • Život blahoslavené Panny Marie 
  • Umučení Ježíše Krista
  • Vzpomínky na mou matku
  • Pohádky o Ježíškovi
  • Satan na Svaté Hoře
  • Vzpomínky z Terezína

Ve svých dílech se soustředil zejména na výklad Písma a obnovení jeho významu v teologii i v životě věřících. Jeho život těžce poznamenala snaha pomáhat potřebným. Pokoušel se zachránit židovskou rodinu MUDr. Richarda Frankla z Dobříše před nacismem.  

Umožnil jim konverzi na katolickou víru a setrval v jejich blízkosti i v době, kdy na ni dolehla tíha nacistické persekuce. Za to byl sám uvězněn - nejprve v Praze na Pankráci, později v Terezíně. Své zážitky z tohoto koncentračního tábora později zpracoval v knize Vzpomínky z Terezína.

 Ke konci republiky požádala mne židovská rodina, abych ji vyučil katolickému náboženství. Jakmile jsem se přesvědčil, že přestupují z upřimné touhy po pravdě, pokládal jsem za svou kněžskou povinnost, abych plnil její přání, a svého kroku jsme nikdy nelitoval. Celá rodina plnila svědomitě své náboženské povinnosti; nezakolísla ani, když její dosavadní souvěrci ji počali pronásledovati, a většina katolíků viděla v jejím kroku jen vypočítavost.

Po krátké době počaly německé úřady řešiti i u nás židovskou otázku a rodina přišla o všecko. Neopustil jsem je ani, když byli posláni do Terezína a hleděl mírniti jejich osud, jak mi jen bylo možno. Tím jsem se ovšem dopouštěl v očích německých úřadů zločinu, který se trestával i smrtí. Věděl jsem to, proto jsem si počínal velmi opatrně. Gestapo tušilo správně, kdo jest asi dobrodincem nenáviděné rodiny, nemělo však dostatečných důkazů, aby zakročilo.

Jakousi předzvěst toho, co mi chystali, zakusil jsme brzy po smrti Heydrichově. V našem klášteře v Obořišti byla vykonána přísná prohlídka, bezvýsledně. Mne doma nezastihli, ležel jse právě ve vinohradské nemocnici; proto mi aspoň vypáčili dveře. Nenašli nic, odcházeli však se slovy: "My ho dostaneme."

Čekali dlouho, konečně se přece dočkali, pomohla jim zrada. Jak jsem se dozvěděl později, byl jsem udán jakýmsi žákem. Co pověděl, nevím. Snad mne zahlédl, když jsme na poště vyplácel balík do Terezína. Nikdy jsem po jeho jméně nepátral, Bůh mu odpusť jeho nepromyšlený čin. Sotva tušil, kolik bolesti mi způsobí.

Druhým, kdo usnadnil gestapu jeho pátrání, byl asi příbramský listonoš. Soudním vyšetřováním bylo dokázáno, že na rozkaz místního vedoucího SD Teufla prohlížel poštovní zásilky a odevzdával německým úřadům podezřelé listy. Od něho dostalo asi gestapo oba dopisy, které jsem poslal z Příbramě židovské rodině do Terezína a které hráli tak důležitou úlohu při mém výslechu. Když byl konán soud nad tímto mužem, nehlásil jsem se za svědka; nechtěl jsem mu svou výpovědí ještě přitížiti.

Gestapo mělo tedy konečně důvod a hned ho použilo. Dne 12. října 1944 doručila mi pošta známkovaný dopis, nic neprozrazovalo jeho odesílatele. Bylo v něm pozvání, abych se druhého dne dostavil mezi 9. a 14. hodinou do budovy gestapa v Bredovské ulici v Praze. Mohl jsem uprchnouti a skrýti se u svých četných přátel na Moravě, a v prvním okamžiku mne taková myšlenka opravdu napadla. Zdržela mne však obava, že bych svým krokem poškodil klášter, jehož jsem členem, a způsobil spolubratřím nepříjemnosti. Proto jsem odjel v pátek dne 13. října do Prahy a kolem jedné hodiny jsem vstoupil do paláce, kde vykrvácelo tolik českých lidí při nelidském výslechu.

Z knihy Vzpomínky z Terezína

        

Vězeňská karta Josefa Miklíka z policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín
Vězeňská karta Josefa Miklíka z policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín
Vězeňská karta Josefa Miklíka z policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín
Vězeňská karta Josefa Miklíka z policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín

Richard Frankl

Richard Frankl se narodil v Dobříši v roce 1893, v roce 1920 vystudoval medicínu na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze a po praxi v pražské zemské nemocnici se stal státním obvodním lékařem v rodné Dobříši. Byl tam váženým občanem, politicky se angažoval, oženil se a narodila se mu dcera Jiřina.

Po německé okupaci a vyhlášení protektorátu patřil k těm nemnoha šťastným lékařům, kterým bylo povoleno pokračovat v lékařské praxi - ačkoli nesměli ošetřovat jiné než židovské pacienty.

Adolf Schart ( starosta Dobříše 1932-42, popraven nacisty) se v rámci svých okleštěných možností snažil židovským občanům pomáhat. Ze dne 7.6. 1939 vydal osvědčení panu MUDr. Richardu Franklovi, v kterém píše:

"Z městského úřadu v Dobříši, pol. okres Příbram, se tímto podle pravdy potvrzuje, že pan MUDr. Richard Frankl, narozený 30.12.1893 v Dobříši, bydlí nepřetržitě a trvale v Dobříši čp.106 ode dne 1. srpna 1923 až do dnešního dne. Po tuto dobu choval se občansky bezúhonně a korektně, a jest v ohledu občaském i politickém zcela bezúhonným. Jmenovaný p. MUDr. Richard Frankl si u obyvatelstva získal oblibu jako řádný spoluobčan i lékař. Jmenovaný léčil zdarma chudé a nevýdělečné občany a radou a pomocí přispíval ochotně každému, kdož se naň obrátil a u něho pomoci vyhledával. Pan MUDr. Richard Frankl se zúčastnil všech dobročinných akcí a sbírek, a to finančně i prací odbornou a zkušeností. Jmenovaný byl rovněž členem městské rady obce Dobříše a účastnil se na výstavbě institucí městských a podporoval tak radou veřejné zájmy obce k prospěchu všech vrstev obyvatelstva. Doklad tento vydává se k žádosti o místo služební."

Z knihy Rukavice Dobříš, autor Petr Kadlec

Dne 4.9. 1942 byli Richard Frankl, jeho žena Viktorie a dcera Jiřina deportováni do Terezína. V ten den byli dobříští Židé donuceni shromáždit se za hotelem Heinz v celkovém počtu 79 osob. Sebou mohli mít zavazadlo do 50kg. Poté všichni odešli pěšky na nádraží a nastoupili na vlak. Nejmladšímu z nich bylo pouhých 8 let, nejstaršímu pak 87 let. Jejich první cesta vedla do terezínského ghetta, kde proběhla další selekce. Většina dobříšských Židů byla za nelidských podmínek odvlečena 8.9. do Minsku v Bělorusku a dále pak do Malého Trostince. 12.9. 1942 dorazili do cíle své pouti. Z celého transportu bylo vyčlenéno 40 práceschopných, mladých mužů. Ostatní, včetně žen a dětí, byli surově nahnáni do nákladních aut, do kterých byly zavedeny hadice a pouštěny smrtící výfukové plyny. Ostatky těl byly pak převezeny do předem vykopaných hrobů nedaleko Malého Trostince. Jednalo se o čistě likvidační tábor, v němž pobyt přežilo pouhých 8 osob, kterým se podařilo utéct.

I osudy ostatních dobříšských židů se postupně naplňovaly. O měsíc později byli deportováni do vyhlazovacích táborů Treblinky a Osvětimi.

Společně opustili  terezínské ghetto 19.10. 1944 v transportu do Osvětimi, kde byly Viktorie a Jiřina ve stejném roce zavražděny. Richard Frankl byl deportován do Dachau, kde 19.12. 1944 ve věku 51 let zemřel.

Z celkového počtu 94 jeho dobříšských souvěrců a pacientů se nacistické vraždící mašinérii ubránili jen dva: Zdenka Glücková-Luhanová a Leopold Porges.

Konverze ke křesťanství, kterou mu umožnil Dr. Josef Miklík, mu bohužel nijak nepomohla, protože podle norimberských zákonů byl nadále Žid.

Zdroj informací o osudu dobříšských Židů pochází  z knihy Židé v Dobříši, autorka Jindřiška Rosenbaumová

Dr. Frankl jde v čele průvodu během sjezdu Stodruháků na Dobříši v r. 1937. Vedle něj jde tehdejší starosta města pan Schart, který byl popraven během heydrichiády.

Žádost o vyjmutí z dosahu vládního nařízení ze dne 4. července 1939 o právním postavení Židů ve veřejném životě.

Vězeňské karty rodiny Franklovi


Přestože rodinu Franklových se doktoru Miklíkovi zachránit nepodařilo, za svou lidskost a obětavost byl dekorován roku 1947 ve Staré Boleslavi Československým válečným křížem.

Zdroj: Archiv Redemptoristů Svatá Hora
Zdroj: Archiv Redemptoristů Svatá Hora

Zápis podrobně dokumentující předávání vyznamenání Československého vojenského kříže.     

9. listopadu 1947 náhle zemřel, ale jeho dílo neztratilo na významu ani dnes. Mariánská píseň "K nebesům dnes zaleť, písni", kterou složil společně s Vladimírem Jurášem, našla trvalé místo v repertoáru české sakrální hudby. 


Dnes, kdy v naší blízkosti ani nedozněla ozvěna jeho posledních kroků, si připomínáme příklad jeho tichého života a velikost jeho bohaté práce. A to jest krásné a silné na osobnostech Miklíkova formátu: že učí i svým odchodem a že popírají a posilují svým utrpením. V dnešních časech, kdy je tak málo duchovních lidí a kdy se bezduchý zájem upoutává k přízemnostem a jalovému slovíčkaření, jsme hluboce vděčni.

In Memoriam Dr. Josefa Miklíka, Václav Zíma, Lidová demokracie, rok 1947